Jak praví makléřská zkušenost, každá nemovitost má svého kupce. Bohužel, k naší nelibosti, na sebe někdy nechá déle čekat.

V loňském roce jsme začali zprostředkovávat prodej jednoho rodinného domku západně od Prahy. Cesta k získání výhradní smlouvy byla trnitá, neboť majitelka, statná venkovská žena, všude viděla jen „klam a mam“. Její muž byl v tomto směru tvárnější, bylo patrné, že návštěvy v realitní kanceláři ho jen zdržují od setkání s přítelkyní nejvěrnější, hospůdkou. Tiše se tak stal naším spojencem, neboť s mými dobře míněnými radami souhlasil a celou proceduru uzavírání smlouvy chtěl mít rychle za sebou.

Konečně se tak stalo a před námi stál úkol – zajistit kupce. Nastal zaběhlý kolotoč prezentace nemovitosti, první prohlídky, atd. Ale ouha, bez hmatatelnějšího výsledku. Venku mrzlo, jen „praštělo“, kdo by myslel na koupi domku. A majitelka začala svou záležitost popohánět.

Prohlídky byly o to složitější, že tato, v jádru dobrá žena, neměla telefon a o zapůjčení klíčů nechtěla ani slyšet. Cestou na prohlídku s klientem bylo nutno ji nebo jejího muže vyzvednout ve vzdálenějším bydlišti a vzít je s sebou. Pán byl bodrý člověk, aby řeč nestála, sem tam cestou něco prohodil, např.: „Kouknětééé na ty hromady hlíny, tady je okolí celý poddolovaný“. Kolegovi Tomášovi, do jehož působnosti zmíněný prodej spadal, vyrážely na čele krůpěje potu a z prohlídek se vracel se smutným výrazem. Tajně doufal, že smlouvu dovolím vypovědět, ale nešlo to. Jednak nemovitost sám vytypoval a jednak se v této chvíli jednalo o vyloženě prestižní záležitost, tj. uspokojit klienta, který již od počátku nebyl důvěřivý.

Firma vzkvétala, spokojených klientů přibývalo, jen paní Boubelatá hudrala. Jednoho dne se objevila zájemkyně, paní se dvěma malými dětmi, která si přála svézt na místo a nemovitost, za přítomnosti ratolestí, které neměla kam odložit, prohlédnout.

Dle mého názoru to byl zbytečný výlet. Důrazně jsem proto kolegovi vysvětlila, že pokud tentokrát nezíská klíče od nemovitosti, je amatér. Nastal den „D“ a já jsem byla velmi zaneprázdněná uzavíráním několika smluv vázaných na jeden obchodní případ. Vše dopadlo podle očekávání, do kanceláře jsem se vracela s hřejivým pocitem u srdce.

Sotva otevřu dveře, vidím nikoli smutného, ale přímo zoufalého kolegu. Na moje tradičně zvednuté obočí znamenající „Tak co?“ tiše špitl: „Polila mi auto!“ A já v duchu viděla onu dobrou žínku s vědrem vody rozbíhající se proti Tomášově zbožňovanému veteránovi. Napadlo mě také, že horším klientem než ona paní by snad mohl být jedině z „Kutné Hory koudelníkův syn“.

Tomášovi jsem udělala kávu a výjimečně povolila kouření v kanceláři. Vždyť toho tolik chudák vytrpěl! Po čtvrthodině však přišel dokonale „k sobě“ a furiantsky pronesl: „Chystejte kupní smlouvu!“ Tentokrát jsme zkoprněli my ostatní.

A cože se to vlastně stalo? Viníkem byla dcerka zájemkyně, která zřejmě nesnášela jízdu autem. Kolega je sice na svůj vůz háklivý, ale jinak je to decentní muž. V návalu emoce zamumlal ve slově „polila“ jen docela maličké a snad ještě menší bbbb.

Dnes už je jeho plechový miláček zase voňavý a prodávající nás chválí, kudy chodí.

Lenka Weberová
realitní makléřka, r. 2002